Vlniti sklem

NázoryVlniti sklem

Když před dvěma lety koupil bývalou komunikační ústřednu v Olšanské ulici developer Central Group, bylo jasné, že bude veselo. Následovalo podepsání smlouvy se starostkou Hujovou, podle níž si developer může na pozemcích postavit cokoliv a Praha 3 s tím bude souhlasit. Uběhly dva roky a developer uspořádal “workshop” a vybral návrh Evy Jiřičné. Po patřičné mediální masáži zná návrh nového lidojemu na Olšanské skoro každý. Rychle se ale blíží další dějství - už 12. září se koná veřejné projednání změny územního plánu.

Celá debata často sklouzává k laickému hodnocení architektury návrhu. Jakkoliv je pro budoucnost naší čtvrti kvalita architektury jistě důležitá, v této fázi jsou přece jen zásadní úplně jiné věci než tvarosloví balkónů. Přesně tenhle trik ale zafungoval v drtivé většině článků a rozhovorů, které o Jiřičné návrhu vyšly. “Obrazem: Vlny a ohýbané sklo” - láká například článek na iRozhlas.cz. Moderátorka televize Seznam projekt pojmenovala “dyzajnový obytný komplex”, což v architektuře zní spíše pejorativně. Záplava článků opakuje mantry o “rozvlněné lehké architektuře”, světovosti architektky a “nejmodernějších technologiích šetrných k životnímu prostředí”. Snad žádný článek nezapomněl připomenout, že se budově dnes prý říká Mordor (čti: Olšanská je peklo na zemi, musíme ji přestavět). Jiřičná vyskakovala z lifestylových časopisů i televizních programů. Pohled zvolených zástupců města (nebo městské části) - a mimochodem i odborné veřejnosti - zcela chyběl. Mnozí z nich se samozřejmě nevyjadřují záměrně. 

Jazyk všech těchto článků je přitom nekompromisní: věže se postaví, věže vyrostou, věže nahradí, věže budou… podívejte se, jak to bude vypadat! Developer přitom nemá v ruce nic jiného než pozemky. Územní plán zde zatím povoluje pouze technickou infrastrukturu. Až se změní, čeká nás územní řízení, stavební povolení a pak teprve realizace. 

Negativní vyjádření Klubu za starou Prahu asi nikoho nepřekvapilo - věže jsou beze sporu nesystémovým zásahem do panoramatu Prahy. Nikoliv prvním, nikoliv posledním, Olšanskou si developeři odřezávají jako salám. Central Group na to má svoji odpověď - “z návrhů [ve workshopu] vyplynulo, že v tomto místě by nyní mohly vzniknout i vyšší stavby”. To je ale docela manipulativní tvrzení; soutěžící měli předepsaný objem výstavby (106.000 m2 hrubé podlažní plochy) a po prvním kole i výšku výstavby: “Pro území je dle názoru poroty vhodný přístup výškově strukturované hmoty (oproti jedinému solitéru). Takováto struktura by měla dosahovat 78 m (maximální výšky stávající zástavby) a gradovat do maximální výšky 100 m optimálně ve východní části řešeného území.” O tom, že na Olšanské mají být stometrové domy tedy rozhodl Central Group a čtyři architekti, které si k tomu vybral. Obzvlášť zajímavé je to u člena poroty Romana Kouckého, hlavního autora návrhu Metropolitního plánu, který v tomto území ještě v červnu 2018 navrhoval šestipodlažní výstavbu. A v tom právě spočívá hlavní problém celého příběhu. Praha má nějaké strategické dokumenty, které spoluvytvářejí předvídatelnost veřejné správy. Jedním je platný územní plán, dalším je návrh toho nového. Ani jeden s takovou masivní výstavbou nepočítá. 

Výřez z návrhu Metropolitního plánu, aktuální stav návrhu, odevzdaný v červnu 2018 pořizovateli, navrhující v dotyčném území 6-8 podlaží.

Všichni nadšením neskáčou
Studenou sprchou pro developera bylo až stanovisko, které si na facebook zavěsil Institut plánování a rozvoje (IPR), a rozhovor s jeho ředitelem Ondřejem Boháčem s názvem “Návrh Jiřičné vznikl bez dohody s městem.” Boháč správně popisuje, že chyba je hlavně v postupu:. “Měli jsme se [včas] bavit o tom, jaký tam má být objem zástavby, jak má fungovat parter a podobně. Podstatná není jen výška domů, ale i to, co nové budovy udělají s tak důležitou křižovatkou a veřejným prostranstvím. I pro architekty je to náročné, protože vlastně nevědí, jestli jejich projekt město chce, nebo nechce.”
O to je smutnější, že Jiřičná má zřejmě pravdu, když tvrdí, že na těchto návrzích už “strašné množství architektů vynaložilo úžasné množství práce.” Není vůbec jisté, že nepřijde vniveč. Developer nás politiky umně dostal do nevýhodné situace: když se nyní budeme ex post vyjadřovat kriticky k tomu, na co se nás měl zeptat před vypsáním soutěže - totiž, zda je takto kapacitní a takto vysoká výstavba v tomto území představitelná - hrozí, že to budeme my, kdo to “úžasné množství práce” nekonstruktivně hází do koše.

Zajímavý je i celý ten líbivý příběh o slavné česko-britské architektce, která by si díky této příležitosti mohla splnit sen a postavit v Praze větší projekt, ostatně jsme se takhle už jednou dojímali nad Janem Kaplickým. Kurátorka Kateřina Bečková si dokonce myslí, že právě to pomohlo rozhodnout o výsledku workshopu: “Celá tato amatérsky zrežírovaná fraška mne přivádí k názoru, že v soutěži-nesoutěži o architekturu ani moc nešlo. Developer měl mnoho pádnějších důvodů, proč vavříny vítěze přiřknout Evě Jiřičné a jejímu týmu. Důvěřivá, křehká jubilující architektka, přesvědčivě obhajující svůj projekt protivníky odzbrojuje a svou upřímností boduje i u laické veřejnosti. Nevyužijte takového potenciálu v marketingové strategii!” A je pravda, že to, že druhé kolo workshopu nebylo anonymní (což je jinak u soutěží povinnost), to podezření může přiživovat. 
Náš asi nejznámější opinion maker v oboru architektury Adam Gebrian o Jiřičné dokonce kdysi napsal: Vážím si jí jako osobností, mnohem méně si vážím její tvorby. Což neuvádím ze zlomyslnosti. Spíše proto, že odborná veřejnost nemá shodu na tom, že jméno Jiřičné je automatická záruka skvělých domů. Ostatně - mediální smršť v mainstreamových médiích přehlušila rozpačité ticho v architektonické scéně.

Spousta prostoru!
Pro nás jako samosprávu Prahy 3 je důležité přemýšlet nad tím, co by takový projekt mohl svému okolí přinést. Proč souhlasit s mimořádným koeficientem pro výstavbu? Skóre podobných obrovských a vysokých projektů v okolí není příliš dobré - jak u Central Parku, tak u novějších Garden Towers (oba komplexy jsou v těsné blízkosti návrhu) se člověk nemůže zbavit pocitu, že naší čtvrti příliš nepomohly. Byty jsou evidentně hojně využívány jako investice zahraničních vlastníků, často tam nikdo trvale nebydlí a v přízemí nepřibyly žádné služby, které by z této části Žižkova dělaly živé město. Měřítko zástavby a její urbanistické řešení zrovna nevyzývá k sousedskému nebo komunitnímu setkávání, v obou případech lze mluvit o neprostupných uzavřených rezidencích. Oba tyto monofunkční bloky jsou spíše učebnicovým příkladem toho, co bychom v naší čtvrti už chtít neměli. A když se podíváme na vizualizaci návrhu Jiřičné v úvodu tohoto článku, těžko se zbavit pocitu, že to je typově a hmotově velmi podobný monolit jako dva výše zmíněné.

Hlavním pozitivem, které podle Jiřičné věže přinášejí svému okolí, má být velkorysý veřejný prostor v parteru. Zaznělo to v mnohých článcích a prý to byl i důvod výběru poroty. "To, že zachráníme parter od toho, aby byl kompletně zastaven kobercovou zástavbou, je podle mě v této lokalitě velkým plusem," zná to prý z Londýna. Tahle myšlenka, že je možné vyhnat domy do velké výšky a tím pádem zůstane víc prostoru "pro lidi", je bohužel velmi problematická. Vlivná začala být ve dvacátých letech minulého století mezi modernistickými architekty (na obrázku je naštěstí nerealizovaný Corbusierův plán pro asanaci Paříže) - bydlení v obrovských výškových domech, pod nimi nekonečný park, auta sviští v tunelech nebo v estakádách nad zemí, vše funguje jako obrovský racionální organismus. Tahle škola ovlivnila urbanismus celého dvacátého století - fantaskní vize se nerealizovaly v tak velkolepých měřítkách, ale myšlenka racionálního shlukování obyvatel do větších prosluněných domů vedla mimo jiné k tomu, co známe velmi dobře: k panelovému sídlišti. Museli jsme počkat, až ty nové urbanistické celky zestárnou, ale dnes už můžeme říct: není to zrovna funkčnější ani krásnější než normální město. Dnešní urbanisté se naopak často vrací k šesti- až sedmipatrovým domům sdruženým do bloků. K domům, které vedle sebe stojí v řadě a vytvářejí normální ulice a normální vnitrobloky a občasné cesury mezi nimi vytvářejí náměstí nebo park.     
Uvolnění prostoru v parteru "pro lidi" není žádná kvalita sama o sobě, naopak to může přinést další problémy s měřítkem místa, s chybějícím pocitem soukromí nebo s příliš velkou plochou pro údržbu. Nemluvě o tom, že dávat městu zapsanému na seznamu UNESCO za příklad urbanismus měst, která byla vybombardovaná, je nefunkční. Slavná panoramata výškových budov mají "shodou okolností" v Evropě právě ona - Londýn, Rotterdam, Frankfurt…

Le Corbusier: Plán Voisin pro Paříž, 1925

Pozvánka na závěr
Jak již bylo řečeno výše - už 12. září se v sále CAMPu (Vyšehradská 51, Praha 1) bude konat veřejné Společné jednání k příslušné změně územního plánu. Po něm následuje 30 dní na připomínky, které může na podatelnu magistrátu poslat úplně každý občan či občanka hlavního města. Toto září je tudíž pravděpodobně nejlepší příležitostí se k plánům developerů vyjádřit. Svoje připomínky by mělo projednat i žižkovské zastupitelstvo, které zasedá 17. září od 15.00.

Všechny návrhy ze soutěžního workshopu si můžete prohlédnout zde.

reklama